Začátek zimního semestru 2016/17

Tento týden začala naostro výuka na favu. Přináším několik málo dojmů z rozjezdu v nové budově, kam se škola kontinuálně stěhuje.

Budova sama je radost pohledět. Je to takový mix blázince z Requiem pro panenku a bradavické školy čar a kouzel. Tak jako tak, je na první pohled patrný obrovský potenciál budovy. Ten dům je jako vyschlá houba, která úplně sičí touhou nacucat do sebe atmosféru umělecké školy.

Nastupuji druhý ročník a oproti minulým dvěma semestrům se to letos tak nějak jeví jako víc sranda. Dějiny umění se přelévají víc směrem k tomu současnému, a v předmětech se objevuje psychologie a filozofie.

Musím zcela nekriticky podotknout, že všechny výše zmíněné předměty a jejich vyučující, na mě dělají ten nejlepší dojem. Nikdy by mě nenapadlo, že vzdělání může být tak zajímavé. Jsou to toky informací, které se mezi sebou proplétají a linou. Narážejí na sebe a znovu se uchylují do svých specifických jednotlivostí. Po dvou hodinách psychologie a následně dvouhodinovky filozofie jsem měl pocit, že mi vyteče mozek palcem u nohy.

Není zde prostor, abych podrobně probíral obsahy hodin, tak snad jen v naprosté stručnosti: Psychologie se motala kolem zdrojů dat, tedy vnímání a vše s tím spojené. Plus napojení na obor umění. Pojem observační strategie, se myslím usadí v mém slovníku nadobro. Zmíněno bylo také johariho (čti džouheryho) okno, mřížka obsahující čtyři čtverce. Do čtverců rozdělíme naše vlastnosti tak, že do prvního čtverce přijdou ty vlastnosti, které známe my a ví o nich i naše okolí. Do druhého patří vlastnosti, o kterých víme pouze my a nešemu okolí jsou skryty. Třetí čtverec obsahuje vlastnosti, o kterých ví pouze naše okolí a my sami o nich netušíme. A konečně čtvrtý čtverec je množina vlastností skrytá jak nám, tak našemu okolí.

Filozofie představila postavu Jeana Baudrillarda a jeho simulakra a to v zajímavé juxtapozici k Platónově podobenství o jeskyni. Bohužel jsem na hodinu byl tak mizerně připraven, že jsem v nastalé diskusi několikrát bravurně demonstroval svou omezenost. V kostce řečeno byl Jean Baudrillard filosof, aktivní především v osmdesátých letech, frustrovaný zjištěním, že skutečnost jak byla dosud známa již není více a je nahrazena virtuální realitou konstruovanou na objednávku a servírovanou masmédii. Z nějakého neznámého důvodu byl Baudrillard touto novou hyperrealitou neskutečně iritován. Smutná postava messieux Baudrillarda však především slouží jako úvod do problematiky postmoderny, která je popisována jako moment úlevy, způsobený rehabilitací hyperreality, jako něčeho přirozeného. Realita konstruovaná námi samými již není zdrojem deziluze, ale přináší novou naději.

Dříve nepředstavitelný technologický boom několika posledních dekád vedoucí k čím dál větší propojenosti světa založeného na sdílení hyperreality rychlostí myšlenky, postmoderní naděje ani nepotvrzuje ani nevyvrací. Realita zůstává realitou ať jí nabarvíte na růžovo nebo na černo. Proto spíš než s Baudrillardem osobně souzním s Platónem. Neboť Platón nebyl pouze myslitel. Platón byl především mystik. A tam, kde Baudrillard s hrůzou hleděl na strašlivé do běla rozpálené nic, viděl spokojený vidoucí Slunce.

Na závěr přidávám pár fotek z práce na atelieru, z kurzu figurálního kresby a svůj skicák: