Report z plenéru Atelieru sochařství I FaVU

Mezi dny 11 – 18.9. 2016 se zúčastnil atelier profesora Michala Gabriela sochařského plenéru. Níže se pokusím zachytit dojmy a postřehy z této nanejvýš zajímavé akce.

Ještě před odjezdem se do atelieru na Rybářské vloudil jakýsi mladý turista. Vypadal, jako ze stopařova průvodce po Galaxii až na to, že s sebou neměl toho bláznivého černocha. Lámanou angličtinou se vyptal, zda jde o atelier figurálního sochařství a po krátké slovní přestřelce z něj vypadlo, že je to student z Italské Carrary, který přijel na semestr na erazmus. Tak jsme ho hned lapili a zlákali ho, aby jel na plenér s námi. Snad toho příliš hořce nelitoval. Domnívám se že nikoliv, protože během plenéru vybombil dvě sochy. Jediným handicapem pro našeho itaského spagetti přítele tak byl smutný fakt, že studenti vysoké školy v nebývale velké míře nedisponují ani základními znalostmi angličtiny. Prostě level zero, niente. Smutně překvapivé.

Protože 2016 byl můj první plenér, nemohu tento porovnat s minulými lety a místy budu trochu popisný. Některé informace se nevztahují konkrétně k aktuálnímu termínu, ale vypráví o události obecně. Plenér se konal již tradičně na Farmě Hucul. Tamní majitel, osvícenec a renesanční bytost v jedné osobě. Chlapík – živý padesátník. Vitální jako když sekne sekerou, zve každoročně studenty sochaře, aby v podivuhodné umělecko řemeslné symbióze zvelebovali prostředí farmy. Studenti tak za byt, stravu a materiál, vyrábí pro Hucul všemožná hejlbata a prolézací potvory pro děti, vyspravují posezení, či navrhují a realizují progresivně alternativní, futuristicko bioenvironmentální chlévky pro kozy. V první řadě však, se vedle a skrze řemeslnickou praxi, tvoří sochy…

Co se týče prostředí farmy a zázemí pro práci, těžko si lze představit lepší místo. Hucul jako by byl stvořený pro residenci sochařů. Ubytování dostatečně otřesné na to, aby nikoho příliš nemrzelo, vyžgrndne-li tu a tam něco piva po podlaze či po stěnách. Ohniště přímo před ubytováním, kde není koho rušit. Stálá přítomnost domácích zvířat. Ticho, klid. Příroda panensky prostá vší negativní energie. Kus ráje na zemi.

Tak jsme se chopili pil, pilníků, dlát, seker, vrtaček, šmrdlátek, řezátek, sekátek krájítek a hladítek a rozčleněni do několika tvůrčích skupin začali pracovat na společných dílech. Pokusím se zde být trochu konkrétní a popsat jednotlivé projekty a jejich participanty.

Již zmiňovaný futuristicko rurální kozí chlívek 2.0. vyšel ze společné dílny Michala Gabriela mladšího a Tomáše Pavlackého. Zde nelze než podotknout, že se oba borci vzájemně podporovali jak v práci, tak bujaré zábavě a muzice. Všem zmíněným činnostem se pak věnovali mohutně a s vervou. Nic nebylo ošizeno. Když pak Tom Pavlacký po pár dnech odjel zahajovat svou výstavu, zůstala práce na Michalovi samotném, konzumace piva a muzika se volně redistribuovala mezi zbylé účastníky.

Trio Petr Křivák, Kristýna Haviarová a Tomáš Zelený zapracovali na kamenné soše divokého divočáka. Okolí farmy burácelo pod zvuky jejich nezdolného úsilí. Po týdnu v potu tváře, vyrvali ze zakletí kamene.. čuníkovi rypák.

Dva čerství studenti zahajující svou pouť Fakultou výtvarných umění akademickým rokem 2016/17 tj. Tomáš Sdvořáček a Lubomír Královič tvořili z kmene stromu dětem novou pákovou houpačku a to za střídavé pomoci Markéty Schifnederové a Zdeňky Jancii. Zástupce něžného pohlaví za první ročník, bytost známá pod jménem Pavla Nikitina, pak tvořila do kamene – sochu Orla.

Jak jsem již zmínil v úvodu, náš italský kolega a kamarád Ricardo .. vytvořil hned dva objekty. Spíš než zdlouhavý popis doporučuji shlédnout v galerii, nebo ještě lépe navštívit farmu Hucul, posílit se několika kusy tamního horského piva a vběhnout do ohrady pro koně, kde je uprostřed takový zalesněný ostrůvek. V jeho středu pak je možno vidět jedno z jeho děl na vlastní oči. Kam se poděl druhý kus mi není známo. Doporučil bych se pozeptat na ohradu býka Tondy, tam totiž byl spatřen naposled.

Hanka Svobodová, běžně mistr s motorovou pilou, toho času mírně otrávená, a já jakožto absolutní tesař diletant s malým t a velkým D, jsme utvořili produkčně zajímavé a pestér duo. Hanka dřela a já jsem se snažil příliš nepřekážet a vypadat u toho dobře. Našim cílem bylo vyrobit dvě posezení tj. slovy dvakrát dvě lavice a dva stoly. Po chvilce konceptuálního třeštění a následném vystřízlivění jsme se rozhodli pro takovou tu táboráckou klasiku. Kus lesa se rozřízne na půl podélně a vzniklá pokud možno rovina slouží v jednom případě na sezení, ve druhém na půllitry a svačiny. Nohy lavic i stolu jsou pak z opracovaných kulatin. Dřevařskou hantýrkou ani zbytečnými detaily nebudu případného čtenáře deptat, protože ani jedno neznám. Podstatné je, že jsme tři dny usilovně kutili a mě ta vůně dřeva a páleného benzínu naprosto učarovala. Závažnějšími starostmi obtěžkaná Hana po třech dnech odjela a její místo zaujal jistý doktorand Šebánek. Co jsem do té doby nevěděl o Šebyho curriculu vitae je, že se na sochaře vypracoval absolvováním truhláře a řezbáře. Neblahým vrcholem mé dokonalé trapnosti už bylo jen sledovat doktora Šebánka, jak během tříhodinového koncertu pro motorovou pilu a sadu dlát totálně deklasoval to, co jsme já a Hana budovali po tři dny. Ale jak mě po mém prvním tesařském debaklu chlácholil čeledín Pavel: “Co není křivé to není valašské. A co není valašské ..není hezké.”

Samotnou kapitolou by mohla být pokojská, pro personální nedostatek povýšená do stavu šéfkuchaře a její schizofrení psík. Kdybych chtěl být kulantní, napíšu, že její vřelý přístup a dobrá mysl na míle předčily její kulinářské schopnosti. Ale já nechci. Vařila příšerně. Ale nám to stejně chutnalo. A jak.

A tak jsme tam jedli, pili, pracovali, smáli se a snad ani vůbec neplakali, kromě jen možná několika slz dojetí. A bavili se a společně vytvářeli to, čemu se říká genius loci. Na sklonku léta 2016. Chtěl bych nějak vyjádřit svojí vděčnost všem, kdo se toho plenéru účastnili a svou vrchovatou měrou přispěli k této, alespoň pro mě, zcela mimořádné události. Zvláštní dík pak patří profesoru Gabrielovi a pan Karbusickému za jejich ochotu, dobrou vůli a rozvážný nadhled.